Nedávno jsem potkal známého, jehož ženě jsem před nějakým časem ze svého obchodu prodal prací prášek. Ptám se ho: "Tak co, jak je tvoje žena spokojená s tím novým pracím práškem?" "Ale nic moc, člověče. Že by pral nějak líp než ostatní, to ne." Večer mi to nedalo a vytočil jsem jejich číslo. Vzala to ona a tak se hned ptám: "Prý máš nějaký problém s naším práškem na praní..." "Víš ... ehm ... já jsem ho ještě neotevřela ..."(?). No co, chyba komunikace. Nestihli se domluvit.
     Kamáradovi jsem onehdy řekl o svém novém obchodu na internetu. "Dej mi adresu, já doma sice internet nemám, ale určitě se tam podívám z práce." Dostal adresu a přístupový kód. Když se ani po pár týdnech na obchodních stránkách neobjevil, volám mu. "Jo vidíš, ten tvůj obchod. Adresu mám napsanou, zítra se ti tam tutově kouknu." Po dalších dvou týdnech nezájmu volám ještě jednou. "Jo tys říkal, že máš nějaký internetový obchod. Když mně řekneš adresu, tak se podívám, co nabízíš." Dostal přístupový kód podruhé. Je to už víc než týden... No co, už mu volat nebudu. Nikdy. Ani kdybych někdy snad rozdával zlaté cihly.
     Jednou jsem potřeboval na pár týdnů půjčit menší obnos. Zašel jsem za dlouholetým kamarádem a tak trochu jsem očekával, že se dovím, jak právě koupili novou klec pro kanára nebo že usilovně šetří  dětem na zahradní tobogán. Podíval se na mě a bez vytáčení řekl: "Nezlob se, ale já zásadně nepůjčuju, i když mám." Nepomohl mi, ale potěšil mě. Vím, že až budu něco potřebovat příště, nemusím před ním kličkovat. Prostě se ho zeptám. A přímě.
     P.S.: Poslední historka se mi nestala. Vymyslel jsem si ji. Asi proto, že jsem chtěl na konec něco pozitivního a na nic ze života jsem si nemohl vzpomenout. Tak jsem vymyslel, jak bych si to představoval. Poctivě to přiznávám. A přímě.                                                             /bh/